Vážně existuje (příjemné) kojení do samoodstavu?

11.03.2019

Kojení do samoodstavu. Věta, která vzbuzuje vášně. Co to přesně znamená, dosáhl toho někdo, za jakých podmínek a je o co stát?

Když jsem prvně slyšela, že: "je dobré kojit děti do samoodstavu", celkem jsem koukala. Sic laktační poradkyně, měla jsem v hlavě tradiční: kojit minimálně do dvou let dítěte. Na kurzu nás tenkrát nic takového neučili. Nad ukončováním kojení jsem vždy přemýšlela v rovině domluvy s dítětem, až už nás nebude těšit. Pokud nás kojení baví a vidím v něm smysl, proč nepokračovat až do... V mém okolí jsem neznala nikoho, kdo by to zvládl a hlavně, kdo by to zvládal rád.

Nemám ráda, když mi někdo říká, co mám dělat, protože "tak je to správně". Kdo to určil a odkud to vzal? Všechny ty příručky, dogmata, návody a manuály... na mě neplatí, čím víc se snažím, abych byla dokonalá a stylizuji se do ideálu, tím více padám.

Některá fakta jsou jasná a není třeba o nich moc přemýšlet. Jsou prověřena časem. A také moderními výzkumy, protože dnešní člověk tak rád zkoumá, potvrzuje a vyvrací. Například fakt, že nosit děti, je normální, přirozené. Biologicky jsou k tomu maloši i my předurčení. I ke kojení jako takovém není potřeba se moc vyjadřovat. Kojení funguje v těsné návaznosti právě na ten kontakt s matkou, trávení kojence i tvorba mateřského mléka je nastavena na kontinuální, kontaktní, neomezovaný přístup dítěte k prsu.

A teď to přijde: Mám tři děti. A to poslední se odstavilo samo.

A tak se konečně stane, že se vám narodí ten nádherný, voňavý uzlíček, který se dokáže sám doplazit k Vašemu prsu. Sám ho najde, sám se přisaje a prvně napije. Je aktivní a k získávání potravy přistupuje zodpovědně již od samého počátku. Někdy je po té cestě na svět unavený, a tak si na první loky mleziva potřebuje odpočinout. A už tady, pár minut, hodin po porodu, začíná první tlak. "První přiložení by mělo proběhnout do 30- ti minut po porodu." Chápu, proč tato metodika vznikla a v zásadě je asi pro nemocniční koncept péče v pořádku, pokud bude aplikována s respektem, úctou a individuálně. Co pomůže dítěti, které je tak unavené, často oblbnuté z koktejlu medikamentů, když mu někdo bude cpát prs do úst, když jeho myšlenky jsou: "popadnu dech, rozkoukám se, naberu sil a pak se na to vrhnu!"? Takový prostor, bohužel, v našem zdravotnictví dítě většinou nedostane. Na řadě jsou místo adaptace na těle matky a kojení různá ošetřování a označování, přesuny z porodního sálu na oddělení šestinedělí a stále, velmi častá a hluboce zakořeněná separace dětí od jejich matek. Člověk si pak snadno řekne, že takový bod je vlastně "ještě super."

A pak ten, kdo vydrží pobyt na oddělení šestinedělí, dostává další ranec toho, co se zaručeně má a čeho se zcela jistě vyvarovat. Dítě nepatří do postele k matce, kojení podle řádu, intervalů, vážení před a po něm. Uf. V porodnici to ještě nějak jde, ale doma najednou nic nefunguje! Dítě se chce nosit, tulit, cítit teplo a prs s mlékem. Cucne si, usne, cucne, usne, a tak stále dokola. Většinou. Můj druhorozený syn byl něco jiného. Nakojil se k prasknutí, odpadl a probudil se přesně po dvou hodinách. Dokonce mu bylo jedno, kde je, zvládl ležet i sám na zahradě v kočáře! A já ho tam občas nechávala. Taky vydržel ležet v kuchyni v košíku, když jsem vařila. Věděla jsem, že bych měla více nosit, že je přirozené, když děti spí u mámy na břichu. V noci jsem ho měla u sebe pod peřinou, ale dny jsem si trochu "ulehčovala". Žádné z mých dětí nemělo dudlík ani nemuselo plakat (až na jeden příběh, který Vám budu vyprávět příště). Hned jsem konejšila, přiběhla, nabízela prs vždy, když mi přišlo, že je ho potřeba. No, a tak jsem to s Matýskem měla. Vypadal spokojeně a já byla též, protože jsem měla prostor i pro prvorozenou dcerku. Občas mě napadlo, zda bych neměla dělat něco jinak, ještě lépe, četla jsem knihy a začala se připravovat na povolání duly. Všude jsem viděla ideál! Ale mně přišlo, že ho i žijeme, jen možná maličko jinak, protože třeba na bezplenkovou komunikační metodu jsem přišla až v Matýskově půl roce (a teď o ni vědí snad všichni).

Děti jako (m)učitelé?

A pak se mi narodila Mariana, třetí dítě, po delším čase a s mraky zkušeností. Myslela jsem, že to bude brnkačka. Ha, ha:)! Věděla jsem už, jak a co chci. Co je "správně", myslela jsem, že už dětem a jejich vyjadřování rozumím. Jenže, třetí dítě a zase všechno jinak! Touha po kontaktu byla obrovská, a tak nepřetržitá, několik let dlouhá! Kojila se každý den jinak, každý den jinak spala (tedy spíše nespala). Při tom všem ale byla pro mě krásně čitelná a měla jsem pocit, že jsme sehrané. Jen se vše tak rychle měnilo. Ta naše báječná holčička se mě nechtěla vůbec pustit. Neustále si mě hlídala, všechno jsme tedy dělaly spolu. Od domácích prací přes úřady a moje zaměstnání. Trvalo to pro mě dlouho, ta neustálá touha po mé osobě, prsu, mi už někdy přišla vyčerpávající. Nechtěla jsem ji nechávat plakat, říkala jsem si, že až uzraje, odpadne. A tak jsem měla na sobě přilepené přes 4 roky malé mládě, které se mnou trávilo každou minutu. Stále jsem si říkala, že je to ok, i přes velké vyčerpání a občasné pocity, že už by se, sakra, mohla nechat doprovodit na hřiště svým otcem! Občas mě přepadla nejistota, vždyť ji přece nedávám záminky k tomu, aby se takto úzkostně chovala. Separovaná nikdy nebyla... Kojila se, jak chtěla, hodně i v noci. Když bylo Mariance 2,5 roku, začalo mi být nepříjemné kojit na veřejnosti. V šátku je kojení diskrétní, ale už se mi nechtělo vytahovat prs kdykoli a kdekoli. Nabízela jsem venku aktivněji vodu a pokud jsme se blížily k domovu, počkali jsme na soukromí. Bez potíží to akceptovala. Po čtvrtých narozeninách se mi zdálo, že se M. kojí čím dál tím méně. Stále se mnou byla kromě dvou dopolední ve školce téměř nonstop, spala s námi v posteli, ale kojení v noci i přes den bylo čím dál ojedinělejší. Postupně si nevzpomněla na prs ani při uspávání, nějak automaticky vyměnila pohádku za mléko. A pak, jednou v noci, se ji už nepodařilo přisát. Vymizel jí sací reflex. Byla jsem překvapená, jak rychle se to stalo a trošku jsem se obávala, co na to řekne? Odpovědí byl smích, že se neumí kojit a jak to mlíko asi z prsu dostane? No, už tam prý stejně bylo jen pár kapiček.

Pohled zpátky

A já mám nyní prostor na hodnocení. Jsem velmi ráda, že si o konci kojení řekla Mariana sama. Byl to nádherný a intimní čas. Zároveň jsem z té neustálé přítomnosti a odevzdání se doposud vyčerpaná. Málo jsem si hlídala zdroje. Můj muž se vrací domů z práce většinou, až když děti spí. Také jsem si měla domluvit paní aspoň na občasnou výpomoc v domácnosti. V jednu chvilku jsem se čtyřměsíčním miminem a 2 dětmi (v tu dobu ve škole) trávila i 4 dopoledne v práci. Neodpočívala jsem nikdy, čas pro sebe jsem si vysnívala, ale neměla ho. Byla jsem unavená, ale šťastná a stále jedoucí na hormonech (vyplavené právě častým kojením), které péči o rodinu usnadňují a zároveň tolik matou. Mé tělo jelo na dluh a já to neviděla, intuici jsem neposlouchala.

Často čtu o tom, jak by ženy rády kojily dlouho, ví, že samoodstav je předložený ideál, ale už nemohou. Jsou unavené a podrážděné. Snaží se zvládnout všechny role, které jim dnešní doba předkládá a umožňuje. Je to tak těžké! Málo si uvědomujeme, že ještě donedávna ženy žily společně s rodiči, prarodiči, v komunitě a s podporou. Dnešní ženy žijí často osamoceně, neměly od koho okoukat péči o dítě. Není tu nikdo, kdo by řekl: "To je normální, děti prostě někdy pláčou a není to hlady...". Naše matky většinou kojily krátce anebo vůbec. I pro ně je mnohé z toho, jak se staráme o naše děti, novinkou.
A pak, každá jsme jiná. Každá máme jinou povahu, rezervoár sil psychických i fyzických. Jiné podmínky pro život, jiné zkušenosti i cíle. Na to bychom neměly zapomínat, až se zase jednou budeme samy sebe ptát, zda to kojení, které už mi snad leze krkem, stojí za to a zda je nutné za každou cenu vydržet.

A tak si opakuji sama pro sebe, že: já a mé dítě jsme spjaté nádoby. Má spokojenost se odráží na něm a naopak. Rozumím tomu, proč a jaké má potřeby a zároveň vím, že i já nějaké mám. Jednostranné naplňování potřeb vede k frustraci. Není dobré mít frustrované dítě, ale cestou není ani potírat potřeby mě- matky, ženy, manželky. Budu si říkat více o pomoc. Vždyť ty děti nejsou jen mé😊 A nepůjdu už za hranu. Láskyplně a citlivě mohu nabídnout hranice, alternativu, když už se mi bude zdát model, ve kterém jedeme, nefunkční a ani naleznutí podpory a pomoc okolí mi příliš nepomohlo. Ať si příručky, tabulky a návody říkají, co chtějí. A také budu mít více na mysli, že ty roky, kdy nás děti potřebují na 100 %, velmi rychle utečou. Jsem přítomná tomuto okamžiku a neřeším minulost, ani budoucnost. Vše se tak rychle mění, kdo ví, jaké období nám přinese nový den? Jsem.

Edit:

Dotaz mé kamarádky, která mi často říkala, ať zpomalím: "Ani, a co tedy děláš teď jinak? Jak ten čas pro sebe doháníš? Fakt jsi se poučila?"

Tomu se říká otázka na tělo! Myslím, že jsem se poučila, ale cesta ven mi dává zabrat. Moje povaha je pečující, těší mě opečovaní a spokojení členi naší domácnosti. A tak se stává, že mi často dojde až pozdě večer, že den prolétl a to, na co jsem se těšila už od včera, jsem zase nestihla. Že jsem se nezvedla a nedošla aspoň sama pro rohlíky, když mi už z toho cvrkotu bzučelo v hlavě. Opravdu cíleně se musím nutit myslet i na sebe, a to v normálním čase, ne po půlnoci, kdy konečně všichni usnou a já mám doklizeno.

Dovolila jsem si na víkend odjet do Brna za kamarádkou (tou samou, co se tu ptá na takové intimí otázky:). Mám naplánován v léte čas na chalupě o samotě a chtěla bych přidat i jeden jarní víkend. Začala jsem jezdit do práce na kole. Znamená to, že vstávám ještě dřív, než doposud a budím nejmladší dceru tak, aby byla ve školce (kam chodí na dva dny v týdnu) o 30 minut dříve než bylo zvykem. Máme k večeři častěji něco na chleba, aby si to mohly děti připravit samy a já uléhám s knihou nebo telefonem do vany. Byla jsem na masáži a kupuji si častěji kafe do KeepCupu, i když je to tak strašně neekonomické. Mám nalakované nehty na nohou a nové ponožky- myslím, že to pro začátek stačí😊